Jako malá holka jsem si představovala, jak já jednou v budoucnu budu bydlet. Chtěla jsem bydlet úplně krásně. Také jsem si přála, že budu mít opravdu milého a příjemného partnera. Říkala jsem si, že bych také chtěla mít pár dětí. Ne jenom jedináčka chtěla jsem vždycky mít velikou rodinu. A také veliký dům. Jenomže můj osud tohle asi nechtěl. Můj osud si řekl, že budu neplodná a že nebudu mít vůbec žádné dítě. A že také nebudu mít žádný veliký dům. Že já budu mít pouze malou garsonku. Jeden malý byt. Hlavně je docela zamrzelo a byla jsem z toho nešťastná. Ale co jsem měla dělat?
Jak se člověk může vzepřít svému osudu? Samozřejmě, že tohle vůbec nejde. Proto jsem si řekla, že když toho na mě čeká a že mě to potkalo, že se s tím budu muset nějak vypořádat. Také my bohužel nebyl dopřán nějaký příjemný a milý a krásný partner. Můj první partner byl opravdu zlý. Opravdu jsem byla zklamaná, že můj první partner byl takový, že mi vůbec nic nechtěl dovolit. Že ani se mnou nechtěl bydlet. Když jsem mu říkala, že moje kamarádka bude pouštět malý byt, že bychom tam mohli bydlet, tak on to stále odmítal. Já si myslím, že snad ani nebyl připravený, aby se mnou bydlel.
Nikdy se vůbec o tom nezmínil. Samozřejmě, že mě to moc mrzelo. Chtěla jsem nějakého partnera, který o mě bude stát. Ale měla jsem vždycky takovou smůlu, že jsem z toho byla nešťastná a myslela jsem si, že tohle je opravdu můj osud. Taky jsem kolikrát navštěvovala psychologa. Samozřejmě, že jsem mu neřekla to, že se mi nesplnil sen o velikém domě někde na vesnici. Myslím si, že potom můj psycholog by se mi opravdu hodně smál. Tolik jsem si nechala pro sebe. A stejně si myslím, že jednoho dne se mi tohle splní. Že jednoho krásného rána si mě najde nějaký milý přítel a budeme mít opravdu krásný domeček někde na kraji vesnice. Budete tam mít velikou rodinou a také psa a kočku, jak jsem si přála.