V dnešní době by se zdálo, že jsme rozdíly mezi pohlavími již překonali. Ženy mají zákonem dána ta samá práva jako muži, a není mezi nimi v tomto ohledu nijak rozlišováno. Je pak snadné si myslet, že tyto problémy, vzniklé tím, že ženy byly po valnou část historie považovány za méněcenné, zmizely. Pravdou ovšem je, že na mnoha místech zůstávají, byť si to nechceme příliš přiznat.
Zdaleka nejčastěji to vidíme při shánění zaměstnání. Na mnoha pozicích, považovaných za „mužské“, ženu prakticky nenajdeme, a platí to i naopak. Jistě, dává to smysl tam, kde je potřeba velká fyzická síla, ovšem není důvod, proč by měl být takový rozpor například u manažerských pozic. Pokud se hlásíte o práci, pak si zaměstnavatel většinou mnohem raději vybere muže, pokud má potřebnou kvalifikaci, neboť zde se nemusí bát, že mu odejde na mateřskou dovolenou.
To je pak další problém – od ženy se podvědomě očekává, že se bude starat o děti. Bude to ona, kdo s nimi zůstane doma, když budou nemocné, a bude to ona, kdo bude na mateřské dovolené. A to i přesto, že zákon již zná a plně podporuje otcovskou dovolenou, a otcové mají také možnost vzít si paragraf a být s nemocnými dětmi doma. To se však doposud příliš neděje.
Je také pravdou, že i věci, které by se zdály „ženskou“ prací, se najednou stávají mužské, pokud jde o peníze. Typickým příkladem může být vaření. Doma je to většinou úkol ženy, avšak kolik šéfkuchařek najdeme v profesionálních restauracích? Kolik jich známe z nejrůznějších kuchařských show? A prakticky nikomu to nepřijde divné.
A to ani není řeč o rozdílu v platech. Statistiky jasně ukazují, že v průměru bere žena za stejnou práci méně peněz, ač má stejnou kvalifikaci a stejnou dobu praxe. Ovšem vzhledem k tomu, že platy obvykle nejsou veřejné, se to často zametá pod koberec, neboť o tom zaměstnanci v podstatě nevědí.
Je tedy vidět, že v rovnosti pohlaví máme ještě mnoho co dohánět, a že práce zde není ani zdaleka hotová.
